Tohle není úplně pravda - své pokusy o literaturu jsem vzdala asi v 16. To, co vám chci ukázat je text jednoho mého cvičení do češtiny. Poprvé mám pocit, že to není moc tupé. Origálně je text rozstříhán po odstavcích a studenti jej musí poskládat. Ale věřím, že pro vás by to mohlo být až moc lehké. Tak buďte ke mně milí.
Ráno mi zazvonil budík jako obvykle. V 6:57 volal do mého ucha – vstávat, vstávat, vstávat. Během ranní sprchy jsem si řekl, že tohle bude zase další obyčejný nudný den v mém životě. A asi bych nevěřil, že to nebude pravda, kdyby mi to někdo řekl, co vše se mi dnes stane.
V 7:52 jsem chtěl nastoupit do autobusu směr moje kancelář. Ale na schodech mě zastavila paní Novotná z prvního patra, ať jí pomůžu donést nějaké těžké věci do bytu. A díky tomu jsem autobus nestihl. Z mého malého města jede další autobus až za hodinu, a tak jediná možnost, jak se zkusit dostat do práce včas, je jít na autostop.
Postavil jsem se na silnici a zvedl ruku, ani ne za 5 minut mi zastavilo úžasné auto, červený Chevrolet Malibu. V něm seriozní pán a ptal se mě, kam chci svézt. Dal jsem mu adresu mojí práce. Řekl mi, že se jen musí ještě stavit do banky. A že to bude otázka jen 5 minut. Řekl jsem, že není problém a jeli jsme.
Po asi 10 minutách jsme zastavili u banky a to se začali dít věci. Už během cesty se mě Igor zeptal, jestli bych takové auto nechtěl zkusit řídit. A já, že určitě někdy bych velmi rád. A teď mi řekl, že budu moci. Mám si sednout na místo řidiče a počkat až přijde, že pak hned pojedeme. A já si řekl, tak proč ne – tohle asi bude můj šťastný den. Igor si vzal z kufru nějaké věci a já čekal.
Za 3 minuty vběhl do auta týpek s černou kuklou na hlavě a řval ať už sakra jedu. Já jsem nic nechápal, ale měl v ruce pistoli. Po 2 minutách si sundal kuklu z hlavy a byl to Igor a hrozně se smál a říkal - rychle, rychle, rychle na hranice. Vůbec ničemu jsem nerozuměl.
Po 20 minutách jízdy slyším sirénu a ve zpětném zrcátku vidím policejní auto. Pak už mám jen zmatené vzpomínky. Druhé policejní auto stálo před námi. Bouračka, křik, střelba, pistol u mé hlavy. Ležel jsem na zemi a ruce v poutech. A Igor – jenom se směje.
A to nejhorší – pořád ta siréna – TRRRRRRRR, TRRRRRRRRR, TRRRRRRRRR, TRRRRRRRR, TRRRRRRRRR, TRRRRRRRRR, TRRRRRRRRRRRR a nechce přestat. Dívám se, kde je. Snažím se na ni dosáhnout. Otvírám oči. Můj budík – na něm 6:57. Vstávám a jdu vypnout televizi, která zase hrála celou noc.
V 7:52 jsem chtěl nastoupit do autobusu směr moje kancelář. Ale na schodech mě zastavila paní Novotná z prvního patra, ať jí pomůžu donést nějaké těžké věci do bytu. A díky tomu jsem autobus nestihl. Z mého malého města jede další autobus až za hodinu, a tak jediná možnost, jak se zkusit dostat do práce včas, je jít na autostop.
Postavil jsem se na silnici a zvedl ruku, ani ne za 5 minut mi zastavilo úžasné auto, červený Chevrolet Malibu. V něm seriozní pán a ptal se mě, kam chci svézt. Dal jsem mu adresu mojí práce. Řekl mi, že se jen musí ještě stavit do banky. A že to bude otázka jen 5 minut. Řekl jsem, že není problém a jeli jsme.
Po asi 10 minutách jsme zastavili u banky a to se začali dít věci. Už během cesty se mě Igor zeptal, jestli bych takové auto nechtěl zkusit řídit. A já, že určitě někdy bych velmi rád. A teď mi řekl, že budu moci. Mám si sednout na místo řidiče a počkat až přijde, že pak hned pojedeme. A já si řekl, tak proč ne – tohle asi bude můj šťastný den. Igor si vzal z kufru nějaké věci a já čekal.
Za 3 minuty vběhl do auta týpek s černou kuklou na hlavě a řval ať už sakra jedu. Já jsem nic nechápal, ale měl v ruce pistoli. Po 2 minutách si sundal kuklu z hlavy a byl to Igor a hrozně se smál a říkal - rychle, rychle, rychle na hranice. Vůbec ničemu jsem nerozuměl.
Po 20 minutách jízdy slyším sirénu a ve zpětném zrcátku vidím policejní auto. Pak už mám jen zmatené vzpomínky. Druhé policejní auto stálo před námi. Bouračka, křik, střelba, pistol u mé hlavy. Ležel jsem na zemi a ruce v poutech. A Igor – jenom se směje.
A to nejhorší – pořád ta siréna – TRRRRRRRR, TRRRRRRRRR, TRRRRRRRRR, TRRRRRRRR, TRRRRRRRRR, TRRRRRRRRR, TRRRRRRRRRRRR a nechce přestat. Dívám se, kde je. Snažím se na ni dosáhnout. Otvírám oči. Můj budík – na něm 6:57. Vstávám a jdu vypnout televizi, která zase hrála celou noc.
